obecná vůle Termín spojovaný (správně) s Jeanem Jacquesem ROUSSEAUEM, který pojem volonté générale umístil do samého středu své morální a politické filosofie. Sám Rousseau trval na tom, že "obecná vůle je vždy správná", že je to "vůle, kterou člověk má jako občan" - pokud uvažujeme o společném dobru a ne o zvláštní VÚli (volonté particuliere) soukromé osoby.
Dokonce i ctnost, říká Rousseau, není nic n~ž přizpÚsobení osobní volonté particuliere veřejné volonté générale, tedy přizpůsobení, jež nás "vyvádí z nás samých", z egoismu a sebelásky k "obecnému štěstí".
Zhruba ve stejné době jako Rousseau použil pojmy volonté générale a particuliere ve své Encyklopedii DlDEROT v hesle "Přirozené právo" (Droit naturel, 1775), v němž se praví, že je to "obecná vůle, nač se člověk musí obrátit, aby věděl, jak dalece musí být člověkem, občanem, podřízeným, otcem, dítětem", a že volonté générale, "která se nikdy nemýlí", je "poutem všech společností".
Idea volonté générale se ovšem používala už v sedmnáctém století, i když primárně šlo více o myšlenku theologickou než politickou. Vztahovala se na druh Boží vůle, kterou Bůh uplatňuje při rozhodování, komu udělí milost ke spasení, či koho naopak zavrhne. Sporná otázka zněla: jestliže Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni, jak píše svatý Pavel v listu Timotheovi, má tedy obecnou vůli, která působí universální spasení? A jestliže ne, proč chce, aby někteří lidé spaseni nebyli? A konečně, bylo by správné zachránit jen někoho a ne všechny? Prvním významným dílem, které se zabývalo těmito otázkami s odvoláním na obecnou VÚli, byla První apologie pro pana lansena (Premiare apologie pour M. Jansénius, 1644) Antoina Amaulda. Amauld ve shodě s Augustinovým O poru.venosti a milosti (De corruptione et gratia) tvrdí, že se pÚvodní Boží obecná vůle spasit všechny po Pádu či prvotním hříchu změnila na zvláštní vůli spasit jen vyvolené skrze slitování. Tomuto názoru zhruba odpovídá i Pascalův pohled ve velkolepém díle O milosti (Écrits sur la grace, 1656-58).
Pascal se však již obrací od volonté générale v čistě theologickém pojetí k pojetí společenskému a politickému tvrzením, že nejen Bůh, ale i člověk má tíhnout k obecnému a že partikularismus je zdrojem všeho zla, především veškeré sebelásky. V osmdesátých letech sedmnáctého století jazyk obecné a zvláštní vůle oživil a transformoval Malebranche názorem, že poněvadž je Boží jednání obecné a jednoduché (prostřednictvím jednotných zákonů), nemůže Bůh zachraňovat každého zvlášť.
To, že všechna tato pojetí byla Rousseauovi důvěrně známa, je zřejmé z jeho Vyznání (1765-70) i z theologické korespondence mezi sv. Preuxem a Julií de Wolmar v šesté knize Nové Heloisy (1761). Používal tedy pojmy volonté générale a volonté particuliere pouze z historické úcty? V žádném případě. Juditha Shklarová se domnívá, že pojem obecná vůle u Rousseaua "sděluje všechno, co chtěl především říci", a že je "transpozicí nejpodstatnější individuální morální zpÚsobilosti Uíž je volba) do oblasti veřejné zkušenosti" (J. Shklarová, s.184).
Rousseauovy důvody pro užívání volonté générale byly v podstatě filosofické, ať už by starý theologický pojem odpovídal jeho záměru sebevíc. Konečně, slova, ze kterých se pojem volonté générale skládá - "vůle" a "obecný", představují dva hlavní prameny Rousseauova Ulyšlení. "Obecnost" míří k vládě zákona, k občanskému vzdělání, které nás vede od nás samých k obecnému (nebo společnému) dobru a k nepartikularistickým občanským ctnostem Sparty a římské republiky; "vůle" je výrazem Rousseauova přesvědčení, že "sdružování občanÚ je tím nejdobrovolnějším konáním na světě". Zůstává ovšem otázka, jak smířit RousseauÚv dÚraz na formující vzdělávací autoritu s jeho současným trváním na volbě a osobní autonomii. Odpověď spočívá právě v Rousseauově teorii vzdělání, která je jádrem celé jeho filosofie. V okamžiku, kdy lidé vyjdou ze své "přirozenosti" a transformují se v občany, budou mít konečně občanské vědomí a "obecnou vůli", stejně jako mají dospělí mravní vědomí a nezávislost, kterou jako děti (nutně) postrádali. "Národy mají, stejně jako lidé, svůj čas mládí, nebo chceteli, zrání, jenž musí uběhnout, než budou postaveny pod zákon."
Obecnost pěstovaná Pascalem, Malebranchem, Baylem, Diderotem a Rousseauem zaujala nakonec místo střední cesty mezi partikularitou a universalitou. Lze také říci, že ona généralité je cosi ryze francouzského, což je viditelné na kontrastu mezi myšlením těchto Francouzů a myšlením KANTOVÝM, který bývá považován za typického představitele německého racionalistického universalismu ("Nikdy nemám jednat jinak než tak, jako bych chtěl, aby se toto mé pravidlo jednání stalo universálním zákonem... což si ode mne bezprostředně vynucuje úctu k takovému [universálnímu] zákonu"), a myšlením Williama Blakea, typického představitele anglického etického "empirismu":

"Kdo chce druhým činit dobře, musí tak činit v drobných detailech. Obecné dobro je výmluva darebáků, pokrytců a lichotnÍků."

Objevení étosu přefÚstajícího "drobné detaily", který směřuje k universalitě, ale který má důvody nestavět na rozumu, ale na mnohem skromnější "obecnosti"; obhajoba typu vůle, která je víc než jen egoistickou, sebemilující a particuliere, ale méně než kantovskou universální "vyšší" vůlí - právě to je osobitý francouzský přínos praktickému politickému myšlení vypracovaný Rousseauem, který "obecnou vůli", jak ji zdědil po svých největších francouzských předchůdcích, zespolečenštil. PR

odkazy
Shklar, J.N.: Geneml WiII. V: Dictionary of the Hi~.tory ofldeas. New York: Scribner, 1975.
literatura
Riley, P.: The Genera! Will befÓre Roun'eau: the Transformation ofthe Divine into the Civic. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1986.